MICL se narodil jako Michal Novotný 20. 2.1969 v Brně. V roce 1986 se v Blansku vyučil dřevomodelářem. V letech 1990 - 97 studoval na pražské AVU sochařství a malbu u profesorů J. Načeradského, K. Nepraše a J. Davida. V současnosti žije a pracuje v Praze a Ledečku.Byl členem skupiny Luxsus a nyní je součástí malířského seskupení Natvrdlí.

MICL je realista, ale s realitou zachází velmi, velmi svobodně. Ve své tvorbě se snaží být vtipný a myslí si, že pro výtvarné dílo je důležitá krása. Nejraději vysekává kamenné sochy mužů, zoomorfů a sněhuláků. Pokud maluje, pak mraky, obilí, melouny, motýlí křídla, mrkve, mercedesy, nebo krávy pasoucí se poblíž Vltavy. Také maluje létající slony, prasata a květy vlčích máků, svou ženu, přátele, jejich příběhy a své sny nebo obrazy z dovolených. Někdy objeví dostatečně závažné téma, situaci nebo námět na sochu, kterou je líný udělat. To mu pak mu stačí k malování pouze dvě barvy - neapolská žluť a černá.

 

Novým náboženstvím dneška je ontologie. Jak a proč žít, způsob jak se vyvíjet a zlepšovat, cesta jak se propracovat k "lepší" filosofii (teologii). Osobní přeměna sebe sama, vedoucí k jedinečnosti, je tajuplným cílem naší harmonie mezi bytím člověka a virtuálním světem, jako "satori",výsledek nekonečných návratů do metaúrovně sebereflexe, a následně i sebeprojekce. Ikonické obrazy, jež se rodí jako komunikační program vizuálního jazyka, připomínají dnes třeba taroty, obrázkové výčty všech možností alegorie, uváděných do života svou kontrapozicí a vzájemným ovlivňováním, nebo počítačové ikony, uchovávané na ploše jen k přechodnému použití variabilních obsahů. Staré archetypální ikony přestávají být konstantami.
Obrazy Micla (Michala Novotného) jsou vybaveny takovými klíčovými pojmy, jež tvoří i názvosloví jejich cyklů. "Hodně maluju lidi, jejich velké a malé příběhy, nebo jen tak mraky, vesmír a bubliny, někdy taky zeleninu a rostliny, nebo prkna, a ještě chci každý rok udělat jednu velkou sochu" (M. N.). Cykly se vracejí, neboť rozvíjení a řízení jedinečnosti je pořádná dřina. Nastavit vlastní kurs znamená pro jedince ustavit sám sebe jako náboženství, stát, firmu, informační síť a neurologický kosmos, vybudovat si vlastní styl. Miclův styl je mírně ironický, humorný, erotický a ambivalentní. Jedno ovlivňuje druhé, např. mrak vypadá jako prasátko a letec létá na mrkvi, co vypadá jako jeho pohlaví. Mrkev je tak zdravá, že se motiv často opakuje, stejně zdravé bude asi konopí, meduňka nebo kapradí, ostatně vždy s pečlivě vykreslenou texturou. Anebo, mraky splývají občas s vodní hladinou, pod kterou se občas objevují neskutečné podmořské stavby, vesmír nezřídka zaplňují bubliny. Velkou autoritu mají u Micla prkna, malá i velká, to je základní konstanta, o kterou se dá jeho styl opřít. Lhostejno, zda slouží k budování trampských chat či jestli tvoří žebříky do nebe nebo pozemské stezky. Prkna zjevně náležejí Miclově podvědomí, jsou neoddělitelnou částí jeho bytosti. Dříve, než se Micl naučil ironickému a laskavému humoru Karla Nepraše, než poznal vitální intelekt Jiřího Davida, učil se na dřevomodeláře v Blansku, a to byla léta jeho přechodu z dospívání do světa dospělých. Proto jsou prkna zřejmě nefalšovaným a stálým prvkem vyjádření jeho osobnosti, spojují jeho umění s reálným světem i s filosofickým zázemím. Zářivé a něžné olejové barvy jen dokreslují tento stylový svět jako existenciální, zdůrazněný často vitální žlutí nebo modří toužebné naděje.
Založte si s blízkými přáteli svou vlastní církev, nabádal nás kdysi nedostižný guru kyberkultury, Timothy Leary. Chrámy budou tvořit vaše těla, mozky stvoří vaši teologii, i z pekla jako soustavy minulých chyb se dá vykoupit. Dokonce duch svatý se sám zjeví z nekonečně tajemného prolínání vašich myšlenek a mysli přátel. Odměnou bude radost z toho, že jsme zvolili cestu, jež vede k přátelství a duchovnímu potěšení. Na takové dosažení, byť jen prahu ráje, je ovšem třeba se důkladně připravit a správně se navigovat. Umění je k tomu dobrým prostředkem, je-li to pozitivní vazba interakce s druhými, ke kterým jenom jako svobodná osobnost můžeme vysílat signály skutečné pohody a soucítění. Takové ontologické programy se silným vizuálním potenciálem a celkovou integritou jsou totiž nejen velmi estetické, ale i ryze eticky odpovědné.

Vlasta Čiháková-Noshiro

 

Text k výstavě v Klicperově divadle, Hradec Králové, 2006

MICL /Michal Novotný/, narozen 20. února 1969 v Brně je malíř a sochař. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v oboru malířství, sochařství i nových médií (prof. Nepraš, Načeradský a David). V roce 1995 spluzakládal výtvarnou skupinu Luxsus, jejíž členové si ve svém programu vytyčili „přiměřené“ honorování umění. V dnešní době odvážná, až veselá představa. Černozlaté interiéry Jakuba Špaňhela, džínové obrazy Františka Matouška a Miclova Velká prkna jsou však dnes už značkou s velmi dobrým kreditem. Michal Novotný svou sólovou tvorbu zahaluje tajemstvím pod krátkou přezdívkou MICL. Své obrazy v Hradci Králové představil v projektu Bylo nebylo… v Galerii moderního umění před dvěma lety. Loni v létě (2005) realizoval rozměrnou plastiku „Ti před námi“ v Brandýse nad Orlicí jako poctu J. A. Komenskému. Jeho utopické, čarovné i humorné obrazy sklízely úspěchy na mnoha výstavách doma i v zahraničí, naposledy např. Imprese v pražském Rudolfinu.
Od dubnových soch se odrazil k malířům mraků a prkenným stavbám na obrazech. Jako by chtěl naznačit, že bez vize, bez snu a naděje není nic. Ve své tvorbě se pohybuje na rozhraní pohádkových motivů a kýče, aniž by rezignoval na groteskní vyznění světa kolem nás. Miclovi mořské a atlantické vize jsou intenzivní barvami i prožitkem, sugestivní i snové, klidné i přeludné. Iluze pohodového a nekonfliktního světa mimo náš časoprostor. Vesmír jeho obrazů zaplňují bubliny, mraky splývají s vodní hladinou, po které se bezstarostně prohánějí létavé rybky, hraví delfíni i diluviální mečouni. Pod vodou můžeme zahlédnout království trosek Platónovy Atlantidy zarostlé sasankami, pohyblivými chaluhami, vpravo závodní dráhu pro mořské koníky, vlevo amfiteátr, v němž diváci ani nedutali při představeních Sofokla či Euripida. Představy v ničem nepodobné té staré známé masové a konzumní současnosti, v níž žijeme, jsou sní zároveň zadními vrátky propojeny. Zahrávají si totiž s kýčem, tak jako mnohé filmy, a to právě proto, že jsou ideálním výrazem touhy po nezkaleném štěstí a čistém životě v lůně přívětivé milostné přírody. Což je už od Gauguina nezrealizovatelná představa. Stejně jako stavba trampské chajdy a skautské radosti prvních pionýrů, Slapy bez sousedů a Divoký západ bez Indiánů. Stavitel, malíř mraků, rozhojňovatel prkenných ohrad, pěstitel mrkve a konopí, provazochodec s námořnickou čapkou, melancholický cestovatel vzducholodí mimo proudy času. Tím vším je umělec a díky němu i my. Jako Jeník a jeho fazolka máme možnost dostat se až za smogové mraky civilizace, prohánět se po měkoučkých duchnách nebes jako andělé, navigovat nehmotné šífy do krajin bludných Holanďanů a zase zpět, ucítit vůni mořské brízy u korálových ostrovů Pacifiku. Miclovi obrazy staví schody do nebe, o jejíchž existenci však nesmíte nikomu říct, jsou jako sladká tajemství, bez kterých se nedá žít.

Martina Vítková

Na cestě do jiného, báječného světa

K objevům Nového světa na přelomu 15. a 16.století patřilo zlato, kterým Indiáni vítali španělské dobyvatele v jihoamerických přístavech, přesvědčeni, že velkorysými dary si zajistí bezpečí. Pravý opak se stal pravdou. V prvních padesáti letech 16.století vyvezli Španělé do Evropy na 180 tun zlata, často v podobě vzácných uměleckých předmětů, které okamžitě roztavili, a na 16000 tun stříbra, jehož skvosty v Evropě rychle ztrácely svůj lesk. Tato největší loupež v dějinách byla provázena porobou domorodých kmenů, během níž krutí ozbrojenci mísili zlato s indiánskou krví. V roce 1517 se zželelo svatému otci Bartoloméovi de las Casas všech Indiánů, kteří hynuli při pekelné dřině v antilských zlatých dolech, a doporučil císaři Karlu Pátému dovážet z Afriky raději černochy, aby domorodci zcela nevyhynuli. Tím byl v Americe položen základ k otroctví a Indiáni byli na čas ochráněni.
V roce 1530 se jeden domorodý náčelník v Andách, poblíž dnešní Bogoty, pokryl celý zlatým prachem a na voru z bambusu a lián se přepravil do středu jezera Guatavita, kde se potopil a pro svůj kmen vynesl ze dna nad hladinu báječný zlatý poklad bohyně jezera. Byl překřtěn na El Dorado=Zlatého muže či Zlatého krále, a po něm nazvána celá laguna a osídlení u jezera, jakožto mýtické město zlata a drahokamů. Hledali jej a nikdy nenalezli, avšak po jeho objevu celá dvě století toužili všichni zlatokopové světa. Jen malý legendární vor se zlatým pokladem je uložen jako připomínka starých časů pro turisty ve Zlatém muzeu v dnešní Bogotě, metropoli Kolumbie. Nový cyklus „zlatých obrazů“ Michala Novotného je také zasvěcen hledání a objevování mýtických prostor města, v němž se psychedelická vidění mísí se snovým tajemstvím a zázraky fantasmagorie s všední realitou. Například Zlatá Haná je obraz žírného lánu, kde vysekané pruhy obilí připomínají buď obalovou grafiku sušenek Opavie anebo ufouny poznamenanou měsíční krajinu. Podobně vypadá i obraz Zlatý mech, který tvoří buď trychtýřovitý mechový porost někde v krkonošských lesích nebo optická fantazie neuronové flóry v kosmu. Stejně ambivalentním dojmem působí scenérie ve Zlatých městech, jež odkazují diváky buď na autorovo bydliště na Spořilově, nebo na vizi odlidštěné futurologické architektury, kde nejhumánnějším obyvatelem je prase, jež podle slov umělce „má nejblíže k člověku“. Barvy „zlatých olejových obrazů“ jsou načernalé, protože „zlatou“ tvoří světlá neapolská žluť, smíchaná s černou barvou. Proto také El Dorado v těchto obrazech nepřipomíná zemi zaslíbenou, ale vypadá spíše jako pochmurná kulisa vysněné země blahobytu a rajské pohody. Je to symbol vratkosti a pošetilosti lidské touhy. Rukopis v těchto malbách přiměřeně ztěžknul do vyjádření objemů stavebních konstrukcí a různých novotvarů architektury, v nichž rozpoznáme těžké fragmenty a prvky soch v prolnutí s lehkou malířskou představou, tvořící jeden organicko-anorganický svět.
Mnohem veselejší jsou ovšem u Micla staronové obrazy „zlatých“ prken, jejichž barva je vpravdě vitální, zlatě zářivá, téměř existenciálně. Tak jako zlatokopům kdysi sloužila za příbytek dřevěná bouda z hrubě stlučených prken a s udusanou podlahou z hlíny, a na řece dřevěná kanoe nebo pramice s budkou na přídi, tak Miclovi od jeho prvních obrazů učarovala prkna pro zpodobení stavby ohrad, trampských srubů a chat, stezek po souši i pod vodou, žebříků a schůdků až do nebe. Zlatokopové ocenili dřevo a prkna zvláště až v průběhu takzvané „zlaté horečky“ v polovině 19.století, kdy se najednou shromáždilo na nalezištích zlata v Kalifornii desítky tisíc osob. Jen populace San Francisca explodovala ve dvou letech 1848 – 1850 z jednoho tisíce na celých 25 tisíc, a v roce 1849 přibylo do Kalifornie celkem 90 tisíc osob, z toho polovina Američanů z pevniny, polovina cizích argonautů. Bydleli kromě stanů v dřevěných kolnách, dřevěných vracích lodí, v dřevěných kabinách a kupé, demontovaných z opuštěných vlaků a v maringotkách. Většina z nich tam také umřela.
Miclovi jsou prkna tvarovou konstantou, základní autoritou, o kterou lze opřít nejen obrazovou kompozici, ale i celý lidský život. Prkna tu nejsou žádná fata morgána, ale realitou a základem života, přirozenou autoritou a součástí umělcovy osobnosti. Slouží také jako jeho bytostná stylotvorná dominanta. Mezi přírodní stavbou z prken a vidinou té báječné „megapolis“ si autor nyní utvořil stezku nebo cestu k objevování nových meta-prostorů, v oscilaci mezi reflexemi přírody a vyjádřením lidských tužeb, mírně humorně a ironicky pojatých, ale nepochybně trvalých. V reminiscenci na El Dorado po takové stezce kráčel v zamyšlení i Voltaire se svým Candidem, Milton se svým Ztraceným rájem a Poe se stejnojmennou poémou. Není tedy divné, když i Micl ji znázorňuje, například přímo v jakési obrazové alegorii na Munchův Výkřik, adekvátně a báječně nazvané - Na cestě do školky.

Miclovi jsou prkna tvarovou konstantou, základní autoritou, o kterou lze opřít nejen obrazovou kompozici, ale i celý lidský život. Prkna tu nejsou žádná fata morgána, ale realitou a základem života, přirozenou autoritou a součástí umělcovy osobnosti. Slouží také jako jeho bytostná stylotvorná dominanta. Mezi přírodní stavbou z prken a vidinou té báječné „megapolis“ si autor nyní utvořil stezku nebo cestu k objevování nových meta-prostorů, v oscilaci mezi reflexemi přírody a vyjádřením lidských tužeb, mírně humorně a ironicky pojatých, ale nepochybně trvalých. V reminiscenci na El Dorado po takové stezce kráčel v zamyšlení i Voltaire se svým Candidem, Milton se svým Ztraceným rájem a Poe se stejnojmennou poémou. Není tedy divné, když i Micl ji znázorňuje, například přímo v jakési obrazové alegorii na Munchův Výkřik, adekvátně a báječně nazvané - Na cestě do školky.